Tunisko - Sahara na vlastní pěst, 1. část

Týdenní cestu na saharskou poušť, jsem absolvoval před několika lety s rodinou a známými. Letěli jsme přímím letem Praha-Tunis. Cestou tam, vás ale zatěžovat nechci. Chtěl bych popsat naši dobrodružnou cestu na Saharu, která následovala druhý den po příletu.
V 9 večer jsme naskládali sebe a svá zavazadla do dvou taxíků a dojeli na nádraží. Před 10 hodinou večerní konečně přijel rychlík vydávající se noční poutí napříč celým Tuniskem. Našli jsme si vagón komfort, skládající se ze šestnácti sedadel, které se daly téměř položit. Pro dospělého člověka jízdenka celým Tuniskem v komfortní třídě vyšla na necelých 30 dinárů, což je asi 250 korun. Snažili jsme se spát, ale moc nám to nešlo, protože v každé stanici několikrát hlásili, kde jsme. Sotva jsme zamhouřili oko, ozvalo se asi 6x z ampliónu Gafsa, Gafsa, Gafsa ... a spánek byl ten tam.

Ve čtvrt na 5 jsme dorazili do městečka Methlaoui, kde byl náš cíl. Ovanul nás teplý vzduch a tma. Nádražáka jsme se optali na vláček zvaný Červená ještěrka a na cestu k hotelu. Tvrdil, že onen hotel je zavřený a že máme jít do jiného. Bylo mně divné, že hotel je zavřený. Nedali jsme se odradit a vydali se napříč městem. Potkali jsme jen jednoho človíčka, který si to metelil do mešity. Po hodně dlouhém výšlapu jsme konečně dorazili k hotelu, který vůbec nejevil známky otevřenosti. Ani světýlko a kolem dveří mohutný řetěz. Celí zoufalí jsme si začali představovat cestu zpět, takže jsme byli smíření s tím, že si před hotelem rozložíme spacáky a dospíme to, když z vedlejšího dvora vyběhl jakýsi voják či policajt. Protože jsme byli blízko alžírských hranic, byla to Národní garda. Poradil nám ať více bušíme, že tam někdo je a pak do hotelu šel zavolat. Po chvíli vylezl ospalý hoteliér, rozdělil nás do pokojů, které sice nebyly zas tak moc, ale protože jsme byli celí unavení a ospalí, svalili jsme se do postelí, aniž bychom zkontrolovali čistotu povlečení a počet švábů či jiného zvířectva. Usnuli jsme jako když nás do vody hodí.

Po několika hodinách spánku jsme vyrazili na nádraží. Nastoupili jsme do vlaku a vyrazili jsme. Seděli jsme v jídelním vagóně a aby to bylo více autentické, vybalili jsme krabici s chlebíčkama a začali stolovat. Míjeli jsme nádherné scenérie blízkých hor, vesničku s trhem, pobíhající děti a psy a malé oázky. Sotva jsme se přiblížili k horám, projížděli jsme tunely a vynořovali se v jiných údolíčkách, až jsme zastavili uprostřed nádherného průsmyku, v jehož údolí protékal tyrkysový potůček. Vylezli jsme z vlaku, abychom si to mohli vyfotit a pokračovali dál. Další zastávka byla na dně jedné rokliny, lemované vysokými skalními stěnami. Široké řečiště bylo napůl vyschlé, jen uprostřed tekl malý bahnitý potůček. Nádhernými panoramy rokle Seldja jsme dojeli až do fosfátových dolů stejného názvu. Tam se přepřáhla lokomotiva a jelo se zpět. Bylo úděsné vedro.


Stěny rokle Sedlja jsou místy opravdu vysoké. Jízda ještěrkou je opravdový zážitek. Vagóny vláčku pocházejí z počátku 20. století, ale trať patnácti kilometrové úzkokolejné  železnice otevřel roku 1899 tuniský bej. Vede z městečka Metlaoui, které je hlavním centrem těžby fosfátů v Tunisku.
Stěny rokle Sedlja jsou místy opravdu vysoké. Jízda ještěrkou je opravdový zážitek. Vagóny vláčku pocházejí z počátku 20. století, ale trať patnácti kilometrové úzkokolejné železnice otevřel roku 1899 tuniský bej. Vede z městečka Metlaoui, které je hlavním centrem těžby fosfátů v Tunisku.

Vystoupili jsme na konečně a asi hodinu jsme marně vyhlíželi objednané auto. Nakonec přijelo. Bohužel však bylo jen pro 7 pasažérů a nás bylo 8. Šofér se nedal umluvit. Takže zase odjel, s příslibem, že sežene auto větší. Po chvíli auto přijelo, tentokrát devítimístné. Hned za městem řidič odbočil na prašnou cestu do fosfátových dolů. Všude bylo plno prachu a strašně to houpalo a skákalo. Jaké bylo naše překvapení, když přímo před námi odstřelili kus skály. Žádné bezpečnostní opatření, nic ...

Asi po půlhodině jízdy touto nezajímavou krajinou jsme vyjeli na silnici, podél které jsme potkávali pasoucí se stáda velbloudů. V náklaďácích nás předjížděly ovcokozy. Za úděsného vedra jsme dorazili do horské oázy na alžírských hranicích, která se jmenovala Mides. Navštívil jsem všechny tuniské horské oázy, pouze v Midesu jsem nebyl a moc jsem toužil po tom to vidět. Očekávání mě nezklamalo. Hluboká rokle s palmami a potokem, rozpukané skály, rozvěšené fuzéry okolo stánků s kýčovitými cetkami. Jedním slovem Ráj. Pořádně jsme se prošli podél palmového háje a fotili, co se dalo. Chvilku jsme poseděli v horní části rokle a vydali se k další tuniské oáze. Tamerza. Pro jistotu jsem se ještě ubezpečil, že opravdu jedeme tam, protože v této oáze je každý kámen zkamenělina nějaké historické potvory. Když jsme se blížili k odbočce, kde jsme měli zahnout, řidič jel dál. Upozorňoval jsem ho, že jedeme špatně a že tam měl zahnout. Nebylo to nic platné, prý jedeme tam kam chci. Protože zase tak dobře to tam neznám, snažil jsem se mu věřit. Pochopitelně jsme tam nejeli. Vlastně trochu ano. Auto nás vyvezlo nad skálu, takže onu oázku jsme sledovali jen z odpočívadla u silnice. S tím jsem se ale rozhodně nehodlal smířit a vynutil si, že nás řidič zase naložil do auta a odvezl tam, kam jsem chtěl. Začal být trochu nevrlý.

Při cestě do poslední horské oázy Chebiky jsme si ještě udělali malou zastávku na focení u původní vesnice Tamerzy, kterou spláchly přívalové deště roku 1969. Protože jsou uplácané jen z hlíny a písku, nebo v tomtéž vydlabané, stačí pár kapek deště a domek odteče.

V Chebice jsme vystoupali k horskému hřebeni a průrvou ve skále, kde jsem měl co dělat abych prošel , zvanou Brána do ráje, jsme se ocitli v opravdovém ráji. Před námi se rozprostíraly hřebeny okolních hor, které připomínaly hřbety pravěkých ještěrů. Pod nimi se zelenaly palmy, tráva, kterou protékaly průzračné potůčky. Sešli jsme až dolů k vodě. V malé tůňce s tyrkysovou vodou jsme se vykoupali. Voda byla teplá a po celodenním plahočení vyprahlou krajinou přišla opravdu vhod. Zaujali jsme místního domorodce, který nám neustále nutil ke koupi nějakého plaza. Musel jsem zasáhnout, protože jsem si nedovedl představit, že tohle zvíře budeme tahat celý týden v batohu. Podél potůčku a vodopádů jsme se údolím oázy vydali zpátky k autu. Bylo to opravdu nádherné. Uprostřed pouště život. Vše se zelenalo a krásně kvetlo.

Pouštní oáza Tamerza
Pouštní oáza Tamerza

Džípem jsme se vrátili zpátky do Methlaoui. Protože jsme celý den nejedli, hned jsme vyrazili do města hledat restauraci, kde bychom něco pozřeli. Dalo nám to opravdu práci, ale nakonec jsme se posadili v hnusném zaplivaném bufetu. Všichni bez výjimky jsme si dali kuře ... Vlastně ani nic jiného neměli ... K němu náležela ještě jakási červená polévka, fazole v pálivé omáčce, zeleninový salát, harisa a hranolky. A samozřejmě neomezené množství bagety.

Při cestě na hotel jsme byli upozorněny na nebezpečnost městečka, kde vídávají turisty pouze v okýnkách projíždějících autobusů. Akčnost situace přibarvila rvačka s noži a plno krve v našem hotýlku. Příčinou byla naše jediná spolubydlící - prostitutka, u které se zákazníci střídali takovou rychlostí, až mně připadalo, jestli v pokoji nejsou prostitutky dvě. Na nebezpečí situace nás přišel upozornit i sám recepční. Doporučoval se zavřít na pokoji a v žádném případě nevylézat.

Snídaně. 6 hrnečků pro 8 lidí a jídlo stejné jako včera ... a jako po celý další týden. V plné polní jsme vyrazili na nádraží. Cestou jsme si stopli luáž, po které jsme chtěli, aby nás dovezla směrem do městečka Douze, kam jsme měli namířeno. Začal nás agitovat, že nás odveze do Gafsy, což byla hodina jízdy směr zpět. S tímto jsem rozhodně nesouhlasil a když neustále opakoval, že jet do Douze přes Gafsu je to nejlepší co můžeme udělat, vyndal jsem mapu a názorně mu objasnil nesmyslnost jeho tvrzení. Kdybychom totiž dojeli do Gafsy, museli bychom se zase pak vrátit do Methlaoui, abychom mohli pokračovat do Douze. Ačkoliv jsme už byli naloženi v jeho autě, vztekle začal naše bágly vyhazovat z auta a když se mu to povedlo, odjel.

Došli jsme tedy na stanoviště luáže a oproti původnímu plánu jet přímo do Douze, podřídili jsme se jízdním trasám luáží a nechali se odvézt do Tozeuru, kde na nás čekala další luáž, kterou mezitím šofér telefonicky objednal. Tou jsme pokračovali napříč solným jezerem Chot el Jerid až do Kebili. Cestou jsme se zastavili na odpočívadle podél jezera. Malá vodní jezírka dominovala nekonečným solným pláním. Sbírali jsme sůl i vodní růže, jakési krystaly ze soli a písku, které se nachází pod zemí a těžením soli se dostávají na povrh. Na odpočívadle je Tunisané prodávali ve všech barevných provedeních. V Kebili jsme se stavěli na jídle. Opět kuře, naprosto stejně jako v Methlaoui, jen s tím rozdílem, že v pálivé omáčce byl hrách a jako dezert jsme dostali pomeranč. Další Luáží jsme se vydali do Douze. Projížděli jsme nekonečnými palmovými háji, které nám občas naskýtaly pohled na písečné pláně porostlé travinami a nízkými keři. Občas jsme míjeli stáda velbloudů. V Douze už n nás čekali další lidé, kteří nás měli doprovázet na našem putování Saharou. Šli jsme se přihlásit do cestovní kanceláře a zaplatili 30 dinárů. Dostali jsme k dispozici jeden pokoj a vanu se záchodem. S chutí jsme se umyli. Někteří se šli projít po palmovém háji, někteří odpočívali.

Ačkoliv jsem měl strach, že nám luáž na solném jezeře Chott el Jerid nezastaví, mé obavy byly zbytečné. Zastavil nejen když jsme byli v luáži jen my, ale i když bylo auto plné domorodců.
Ačkoliv jsem měl strach, že nám luáž na solném jezeře Chott el Jerid nezastaví, mé obavy byly zbytečné. Zastavil nejen když jsme byli v luáži jen my, ale i když bylo auto plné domorodců.

V 6 hodin jsme s nejnutnějšími zavazadly vyrazili na cestu. Postupně jsme se nacpali do 3 taxíků. Ty nás odvezly někam, kde nejspíš už končil svět. Asfaltová silnice mizela v haldě písku, 4 betonové baráčky, několik chlívků z palmových listů. Po okolí se proháněla kuřata, polehávalo stádo velbloudů a potulovalo asi 8 dětí nejrůznějšího stáří. Zatímco se jeden taxík otáčel, zapadl do písku a museli jsme ho vyhrabávat. Třetí taxík, vesměs s našimi zavazadly doposud nedorazil. Začali jsme lehce propadat panice, ale naštěstí na nás čekali v jejich vesnici, zatímco my jeli rovnou na stanoviště velbloudů. Vál horký vzduch prosátý pískem, už nebylo cesty zpět.

Začal jsem si vybírat velblouda, kterého bych osedlal. Když už jsem seděla, držel jsem se zuby nehty jak nohama okolo břicha, tak rukama všeho, co se bylo k dispozici, vyrazili jsme. Odbočili jsme z vyježděné cesty, kde jsme čas od času potkávali terénní džípy nebo motorky. Směřovali do pouštní oázy Ksaru Ghilane, což je den jízdy. Jakmile jsme ale začali pochodovat po dunách ... nahoru, dolů ... při každém dolů jsem si myslel, že spadnu a při každém nahoru taky. Snažil jsem se docílit toho, abychom šli po té vyježděné cestě, ale bylo mně řečeno, že se tam jde velbloudům blbě.

Z dohledu jsme ztratili vše, viděli jsme už jen poušť...na všechny strany. Když už jsme si na jízdu pomalu zvykli a byli bychom to snášeli docela dobře, byli jsme u cíle. Beduíni odstrojili velbloudy a rozdělili úkoly. Polovina šla stavět beduínský stan, a druhá polovina nás poslala na dříví. Chvilku jsme si mysleli, že si dělají legraci, protože všude dokola bylo jen pár keříků s klacíky tak půl centimetru v průměru. Začali jsme tedy plnit rozkaz a mezi záchvaty smíchu při představě, jak ta hromádka blafne a do 5 minut shoří, se snažili nesené větvičky nerozsypat. Zbytek beduínů mezitím začal vařit. Při šplhání po dunách se nám bořily nohy a každý krok byl strašně namáhavý. Když se u budoucího ohniště kupila hromada klacíků, vzdali jsme to. Beduíni mezitím začali vařit. Škrábali brambory, krájeli cibuli a dokonce vytáhli něco, co vzdáleně připomínalo maso ... skopové. Začalo se stmívat.

Z velbloudích sedel se udělala větrná zábrana kolem ohně, rozprostřely se deky, na které jsme se posadili. Za jednou dunou mezitím kluci postavili tábor. V asi 50 litrovém hrnci se vařil kuskus a špagety. Byli jsme v očekávání, kdy to blafne a bude po té ohromné haldě dříví, ale veškeré jídlo se uvařilo na několika větvičkách. Nechápali jsme. Jídlo ale v temné poušti u plápolajícího ohně chutnalo báječně. Beduíni vytáhli hrnce a jiné nádobí, otočili je a rázem vykouzlili bubínky, na které začali vyťukávat ty své rytmy. K tomu zpívali arabské folklórové písně. Byla nádherná vlahá teplá noc, ustlali nám v originálním přístřešku a šli jsme hajat. Spalo se nádherně, jen ten jemný písek se dostal úplně všude. Po obličeji, po hlavě, na rukou i na spacáku, jsem měl snad centimetrovou vrstvu.

Tma, plápolající oheň, beduínské písně ... co víc jsme si mohli přát
Tma, plápolající oheň, beduínské písně ... co víc jsme si mohli přát

Fotogalerie