Na Ukrajinu bez plánu

Vzniklo to pravděpodobně někdy mezi pátým pivem a druhým panákem. "Tak pojedeme někam do hor, jen s batohem a spacákem, co třeba Ukrajina?" říkáme si s Dejvem jednoho pátečního večera před začátkem léta po tom, co zjišťujeme, že ani jeden z nás nemá moc plánů, oba ale hoříme touhou po dobrodružství, přírodě a... taky máme s tím alkoholem v krvi trošku větší odvahu. Nadšení z nápadu ale nepolevuje ani po vystřízlivění a my si za pár dní opravdu plácneme na to, že pojedeme.

Rozhodneme se veškeré plánování omezit na minimum, a tak odjíždíme pouze s představou, že začneme s pár kamarády několikadenním výletem do Slovenského ráje, odkud se potom přesuneme NĚKAM do ukrajinských hor. Slovensko proběhne podle plánu, my se v Košicích loučíme s našimi spolucestovateli a ve dvou míříme vlakem do ukrajinského městečka Čop. Ještě, než přejedeme hranice, skládáme dohromady náš první opravdový plán. "Já nevím, tak najdi, co je nejvyšší hora Ukrajiny", říká Dejv, jako by to snad nebylo jasný, že když tam jedeme, tak vylezeme na nejvyšší horu. "Hoverla, 2021 m.n.m, blízko hranice s Rumunskem," hlásím svůj research. Debata ani nemusí pokračovat a plán je nám oběma jasný - zdolat Hoverlu.

Po úspěšném přejezdu hranic a zábavné hře s názvem "kolik asi tak může být kurz ukrajinské hřivny vůči české koruně", vybereme v prvním bankomatu náhodnou částku, načmáráme azbukou na karton "Mukačevo" a chystáme se stopovat. Jen začneme pochodovat s cedulí k silnici, už nám staví auto. "Tak to půjde rychle", říkám si v duchu a usměju se na staršího pána s dcerou přibližně v našem věku. Z posunků a pár slov pochopíme, že nás vezmou k hlavní silnici a my neváháme a házíme krosny do kufru. V autě nás čeká první milá ukrajinská konverzace a já zjišťuju, že se s Dejvem rozhodně neztratím. Během první minuty pochopí princip ukrajinského přízvuku a nadšeně konverzuje. Teda, alespoň si myslí, že pochopil. Občas protáhnout nějaké české slovo, přidat něco slovensky nebo slovo prostě vymyslet a přízvuk je na světě. O zábavu máme tedy postaráno na několik dalších dní a jazyka se bát nemusíme, to zní jako dobrý začátek.

Stopování ve výsledku není až taková hitparáda, kromě toho, že nás během půl hodiny minou asi tři auta je asi už z dálky pravděpodobně poznat, že jsme sprchu neviděli už pár dní. Neztrácíme ale hlavu, na Ukrajině se dá stopnout i autobus! Doporučujeme ale nestanovovat si, kdy chcete do dané destinace dorazit. V jedné vesničce nás hodná starší paní vede až na zastávku, aniž bychom se ptali, asi vypadáme dostatečně unaveně. Na otázku, kdy to pojede, pokrčuje rameny a říká, ať prostě čekáme, dokud autobus nepřijede, luxus jako jízdní řády tady rozhodně čekat nemáme. Po dvou hodinách přecházení na místě, pár otázek místním s ukrajinským přízvukem a tisícem rozhodování, jestli těch posledních 10 kilometrů dojít pěšky vítězí naše nedočkavost a autobus nás mine až téměř před cílem. Trpělivosti se učíme i cestou do města Chust, kam nás veze minibus, který jede asi 5 hodin místo očekávaných 2 a kde je Dejv nucen sedět na zemi, jinak bychom se už nevešli, máme ale radost, že se konečně blížíme k našim vysněným horám. Projdeme městem, potom řekou a dlouhou silnicí, nakonec se po asi 25 kilometrech rozhodneme hory odložit na další den a táboříme u řeky. Kdybych věděla, že to bude na další týden poslední šance sprchy, zůstanu v té vodě naložená celou noc.

Další den je státní svátek a já se smiřuju s tím, že náplasti na puchýře, které mám snad po celých chodidlech, už se nedočkám. Zatnout zuby musí i Dejv, protože z jediného otevřeného obchůdku získáváme díky ukrajinskému přízvuku jenom jáhly a rýži, uklidňujeme se ale, že to těch pár dní zvládneme, a jáhly mají přece určitě spoustu živin.

Následující čtyři dny považuju za zkoušku našeho přátelství. Vážně jsme tam došli. Do těch nekonečných hor, kdy tě budí vycházející slunce, běhají kolem tebe pastevci ovcí a tobě se střídají pocity štěstí a vyčerpání, přemýšlíš nad smyslem života i nad tím, proč proboha děláš věci jako chození do kopce a z kopce od rána do večera, spaní uprostřed lesů a umývání se v řece jednou za x dní. Asi abychom si víc vážili toho blahobytu, který máme doma. Nebo abychom od něj naopak mohli aspoň na chvíli utéct?

Každý den jdeme 25-30 kilometrů, do kopce a z kopce, pořád dokola. Vodou musíme šetřit, protože nás mapy dost často klamou a tam, kde má být pramen, není často nic. Začínáme šetřit taky konverzacemi o zbytečných věcech, kdy Dejv pochopí, že pohádku "už je to fakt kousek a jsme v cíli" už mu neuvěřím a já zjistím, že nemám vtipkovat o jeho ztraceném noži, který chtěl očividně předat jako hlavní dědictví svému pravnukovi, protože je o něm schopný básnit hodiny.

Hoverlu zdoláváme asi po třech dnech uprostřed ničeho. "Juchů, já ti to říkal, že tam dneska dojdeme!" Tempem dvou želviček se plazíme nahoru, míjejíc ukrajinské teenagery v cool crop topech, s perfektním make-upem, selfie tyčemi a reproduktory, asi aby to ticho nebylo příliš ohlušující. Nahoře šťastně poskakujeme a je nám úplně jedno, že jsme na našich fotkách zpocení, že už máme několikátý den stejné tričko a že nás dolů neodveze turistický autobus. Idylku dne naruší jenom podvečerní deštík, který nás nijak netrápí do té doby, než se nad námi spustí koncert hromů a blesků a želvičky musejí nasadit závodní tempo po kamenech, mezi keři, bažinou a dlouhou trávou, všude je najednou černo a tma a z deště se stává liják, který do několika vteřin promočí všechno, co s sebou máme. Schovat se není kam, jsme tak vysoko, že tu neroste nic vyššího než borůvčí. Běžíme a hledáme aspoň pár vyšších keřů, kde bychom si nad sebe natáhli plachtu (stan je zbytečná zátěž, spíme jenom v hamakách). Kde jsi, Dejve?" zakřičím do černa, když zvednu hlavu a nikde ho nevidím. Otáčím se do všech stran a na pár vteřin mě ovládne panika. "Poběž za mnou!" vyběhne naštěstí dřív, než stihnu nad čímkoliv přemýšlet. "pojď, tohle chyť, tady to natáhneme, támhleto vem...." Nepřemýšlím nad ničím, jen poslouchám a dělám přesně to, co říká. O pár minut později už se vedle sebe s čelovkami na hlavách klepeme zimou pod improvizovanou stříškou, pod sebou máme izotermickou folii a navzájem se ujišťujeme, že se nám určitě nemůže nic stát. Strávíme takhle několik hodin, kdy stihneme probrat posledních pár dní, zavzpomínat na gymplácká léta i naše životní plány, smějeme se hloupostem a navzájem se chválíme za zvládnutí situace z posledních pár hodin. Kvůli těmhle chvílím mám ráda cestování. Člověk pozná nejen toho druhého, ale hlavně sám sebe. Místo pláče a výčitek, kdo měl líp zkontrolovat předpověď, jsme v tu chvíli prostě jen dokonale šťastní za to, že žijem.

Už je to skoro rok a mně při tom psaní připadá, jako by to bylo včera. Pro zážitky není potřeba jezdit daleko, platit spousty peněz ani plánovat měsíce dopředu. Buďte spontánní, ukažte na mapu, vezměte batoh a jděte, i když to letos třeba nebude daleko. Jděte s někým, koho si myslíte, že dokonale znáte, nebo jděte sami, v obou případech vás čekají nová poznání.

Celou cestu jsme si dokumentovali na GO PRO, a můžeme se k našim zážitkům kdykoli vrátit. Spoustu outdorových kamer pro zdokumentování vašich cest můžete najít na Alze, kde díky našemu SLEVOVÉMU KÓDU ušetříte pár korun.